Červen 2015

únava a vyhoření-syndrom číhající i na vedoucí chval

12. června 2015 v 12:58 | Petr Zika
únava a vyhoření - syndrom číhající i na vedoucí chval








Poslední dobou jsem se bavil s několika vedoucími chval a zjistil jsem,že někteří z nich prožívají určitou únavu a útlum ve své službě.
Donutilo mě to se nad tímto problémem trochu zamyslet.
První věc která se nabízí je vlastně ten náš osobní vztah s Bohem,což je alfa i omega.
Jsou ale i další věci.
V této oblasti je velký tlak na výkon a úspěch,který paralyzuje a unavuje.
Vše udělat dobře,být úspěšný,dobře zahrát,dobře zazpívat,vybrat správné písně,být vtipný a popřípadě i dobrý bavič,být charismatický,vždy v dobré náladě,dobře to vést duchovně atd.
To nás vystavuje neustálému tlaku,pokud to děláme pravidelně a dlouhodobě tak tento tlak může způsobovat určitou únavu a vyhoření.
Problém v našich církvích většinou bývá i s tím,že je těchto služebníku do chval málo,takže se nevyhnou tomu sloužit pravidelně a často,aby se zajistili nedělní Bohoslužby a další církevní aktivity,kde se praktikují chvály a i to samo o sobě může být vyčerpávající.
Když něco děláme příliš často,můžeme spadnout k tomu to dělat ze zvyku,bez toho "vnitřku" a to nás samozřejmě samotné nebude uspokojovat. Jak říká Ježíš:"Chválí mě jen rty a ne srdcem".
Prostě může se z toho stát rutina,která nejen že neuspokojí nás,ale ani Boha.
Navíc se člověk sám "vyprázdní" a cítí se jako že už nemá co dát.
Pokud k tomu sklouzneme,je potřeba se zastavit a něco s tím dělat.
S tím vlastně může souviset i atmosféra na Bohoslužbách,může to být někdy až unavující když v tom není život…
Další věcí co s tím souvisí je to,že v církvi je neustále tvořen veliký tlak na očekávání,které bývá neúměrné.
Lidé od vás očekávají,že je vždy vtáhnete do Boží přítomnosti až do nebe,že to bude stále nové,jiné,okouzlující,že se budou dít věci.
Neustále se očekává,že se stane zázrak,přijde probuzení,bude se dít něco neobvyklého,všechno bude super a zajímavé.
V mnoha sborech zvláště těch letničních a charizmatických jsou lidé neustále pod tímto tlakem "očekávání",který může mít neblahé následky.
Vidím,že tohle může být velký problém,který by stál určitě za větší povšimnutí,ale to třeba jindy.
Další nebezpečí té únavy a vyhoření vyplývá z práce s lidmi.Pokud spolupracujete s dalšími lidmi,jako hudebníky,zvukaři,vedoucími sboru atd.,tak jste v nebezpečí dalších tlaků a taky třeba "ponorkové nemoci".
Velkým problémem mohou být naše různé představy o tom co a jak dělat!
Vztahy sami o sobě jsou náročné,jsme v nich vystaveni určitým tlakům a tření a někdy to může řádně zaskřípat i v církvi,takže se můžeme ocitnout zase v dalším aspektu těch tlaků a to i následně s tím,že jako správní křesťané bychom ty vztahy měli nějak dobře a solidně vyřešit,což se nám ne vždy úspěšně daří-máme-li být upřímní.
Jeden ze symptomů toho vyhoření je,když pracujeme s lidmi,že můžeme mít tendence se jim vyhýbat a uzavírat se s touhou - hlavně už nic neřešit.
Poslední dobou přemýšlím nad tím,jak se na tohle dívá asi Ježíš.
On učil své učedníky,že mají být jako děti.
Mat 18
1. V té chvíli přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: »Kdo je vlastně v nebeském království největší?«
2. Tu zavolal dítě, postavil ho před ně
3. a řekl: »Amen, pravím vám: Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království.
Myslím si,že Ježíš tím myslel i to,že volá každého z nás,abychom nechali plavat touhu vypadat dobře.
Znamená to i to,abychom nesoutěžili,neporovnávali s ostatními,jestli budu lepší,dost dobrý a jestli mě někdo ocení,jestli budu ten úžasný vedoucí chval.
Zdá se,že děti jsou od toho oproštěni.
Stát se malým dítětem znamená radovat se ze skutečnosti takové jaká je,jak to přijde,vydat se tomu,co je.
Děti se nesnaží ovládat skutečnost-přijímají to co je.
Naše očekávání jsou vždy klamná,většinou jsou to pokusy ovládat skutečnost a manipulovat tajemstvím a Bohem.
Jsme totiž přesvědčeni,že sami dobře víme,co je nejlepší.
Děti oproti tomu jsou ti blahoslavení "chudí duchem",jak říká Ježíš na úvod svého kázání na hoře o tom,kdo je blahoslavený.
"Blaze chudým v duchu,neboť jejich je království nebeské." (Mat 5:3)
Chudoba ducha prolamuje naše lidské představy a předstírání a osvobozuje nás od trapného pocitu nadřazenosti a dokonalosti i potřeby vypadat dobře a všechno znát,mít na vše odpověď,nad vším kontrolu!
V podstatě je vlastně lidský duch tak chudý.
Mnohé z toho co se nás týká uniká našemu chápání,jako otázky - odkud přicházíme a kam kráčíme.
I naše vlastní chápání Boha je v podstatě tak omezené-tohle krásně vyjádřil nejmoudřejší člověk,král Šalamoun:"Nebesa,ani nebesa nebes tě nemohou pojmout,tím méně tento dům,který jsem postavil." (1 Král 8:27).
Chudoba ducha nám umožňuje uvědomit si Boží svrchovanost a naši absolutní nedostatečnost,sami nezvládneme nic,jak řekl Ježíš:"Beze mne nemůžete učinit nic".
Duchovní chudoba je naše lidské vyprázdnění k tomu,abychom mohli být naplněni Bohem a skutečnou pokorou.Bez této chudoby a prázdnoty bychom se ani nemohli opravdově setkat s živým Bohem.
Být jako dítě taky znamená vzdát se očekávání nějakého vrcholného zážitku.
Pro nás vedoucí chval by to mohlo znamenat i to vydat se tomu,co se skutečně děje
i když to není to co jsme si představovali a co se očekává.
Někdo může přistupovat neustále ke chvále s očekáváním nějakého vrcholného zážitku,dokonce si z toho může udělat nějaký "tělocvik","hromosvod" na Boží blízkost,tkzv. "zážitkové náboženství",no a pak když nic neprožije,žádný vrcholný zážitek se nedostaví,tak přichází zklamání-no nebylo to dnes ono.
V tomhle je nebezpečí soběstřednosti,v uctívání nejde o nás a naše zážitky,ale o Boha,On je středobodem!
Chvála a uctívání není nějaká část "zážitkového náboženství."
Taky to může znamenat i to,že nic sami neprožíváme,že jsme najednou neschopní vést lidi ve chvále hlouběji,neschopní vůbec chválit,modlit se,můžeme zjistit,že jsme v temnotě s pocitem opuštěnosti,vyprahlí na místě,kde bychom měli sami dávat - i to může být láskyplný dar z Otcovy ruky,(i když to může znít opravdu šíleně…)
Měli bychom se naučit i to přijímat z Jeho ruky a "nevířit paniku".
Děti jsou mnohem víc důvěrnější,potřebujeme se odevzdat Bohu,se vším.
Potřebujeme mu důvěřovat,ať už se děje,či neděje cokoliv.On je nad tím.
Další věc je,že se to všechno bere v církvi velice vážně,i ta chvála,chybí mi někdy ten rozměr nadhledu,humoru a odpočinutí a vnitřní svobody,ve které chodil Ježíš.
Podívejme se na nejposvátnější okamžik,kdy Ježíš ustanovoval Novou smlouvu a večeři Páně,Jan mu ležel na hrudi,jedli a pili víno,měli čas soukromí a odpočinutí.
Když nahlédneme do evangelií,tak se zdá,že ne vždy byl Ježíš "v rachotě",nějak křečovitě upnutý.
Přijde mi,že církvi se mnohdy podařilo "svázat" Krista do nedělní nudné a vážné postavy,která má na nás vysoké požadavky a očekávání-které stejně nemůžeme naplnit.
Když ale čtu evangelia,tak to vypadá,že Ježíš nebyl vždy tak nudný a vážný a že učedníci nebyli partou profesionálů,kteří by všechno zvládali bravurně,nebo že by si ze všeho dělali až takovou hlavu,nemyslím si,že by ani něco takového Ježíš po nich chtěl,nebo měl nějaké iluze o nich a jejich dokonalosti.V každém případě chtěl,aby byli jako děti.
Pokud se cítíš z této služby unavený a vyhořelí,měl by sis určitě vzít čas na odpočinek.
Vím,že někteří můžete říct,no ale když si vezmu čas na odpočinek,kdo to bude dělat?
A už jsme zase v tom církevním tlaku,kde je většinou neúměrnost mezi potřebami a služebníky.
Buďte svobodní,Boží vůlí určitě není,aby jste byli vyhořelí.Ježíš říká:"Mé jho netíží".
Buďte ve sborech kreativní,je přece tolik možností jak chválit Boha,nebo mu vyjádřit úctu.
Můžete třeba zpívat chvály bez nástrojů,někdo jen začne a ostatní se přidají,je v tom určitá síla,takto společně chválili mniši v klášterech,taky můžete společně předčítat žalmy.
U nás ve sboru byl na návštěvě jeden pastor z Anglie a ten nám ukázal,co praktikují občas oni.
Vezmou si sebou na shromko každý nějaký kamínek a pak ho donesou dopředu a postaví z něho všichni dohromady hromadu (takový oltář Bohu),každý ten kamének je nějaké poděkování Bohu za něco a zároveň takové vyjádření chvály.
Můžete se místo chval jen ztišit a být v tichu,naslouchat Bohu,v jednom žalmu říká David "Ztišením se sluší tebe chválit",nebo se prostě modlit,přijdeme mi,že času společných modliteb v církvi ubývá,stále je shromko zaplněno všemožnými aktivitami a programy!
Můžete vymyslet cokoliv,nebo můžete prostě vynechat nedělní shromko jako takové a mít uvolněnější společný čas,jako měl Ježíš v soukromí s učedníky,bez toho,aby to někoho ze služebníků "zatížilo".
Může to být výborná příležitost si udělat "hody lásky",po vzoru prvních křesťanú.
Ještě závěrem-mám kamarády,hudební skupinu a ti mě vždycky zaujali tím,jak se sami tou hudbou baví,bez nějakých velkých stresů,nároků na sebe,nároků na nějaké veliké očekávání,ať už ocenění druhých,či slávy.Když jsem se jich ptal jak to dělají,že si to vždy tak užívají a jsou očividně v pohodě,která se přenáší částečně i na publiku,tak mi řekli,že si hrají sobě pro radost,že si dělají radost každým hraním a tou muzikou samou,těmi konkrétními písněmi,které se jim líbí,svým přátelstvím které mají a že jim je vlastně jedno jestli hrají spolu na zkušebně,či na koncertě na veřejnosti,nezáleží jim na ohodnocení lidí,jestli se jim to bude dostatečně líbit,nebo jestli se někde prosadí,důležité je pro ně,že se to líbí jim,za ničím se neženou a nic velkého od toho neočekávají,prostě jen se baví,užívají si to a radují z toho.
To mi připomíná ty Ježíšovi děti.
Vždyť já jsem především "Tatínkův" kluk,který mu z lásky hraje písničky a uctívá ho a sám si to užívá.
Taky jsem někde četl "nejlepší hlášku" z jednoho hudebního festivalu,od zpěváka jedné punkové kapely,která mě pobavila:"Kdyby se vám zdálo,že máme rozladěné kytary,tak se vám to nezdá,naše skupina si sem nepřijela ladit kytary,ale zahrát vám" - to je dětská uvolněnost a bezstarostnost,ta vnitřní svoboda,do které nás uvedl Kristus.
Jako kdyby tohle z církve bylo "vygumováno"- uvolnit se a být jako děti,i přesto,že navenek se to tam snaží možná preferovat,ta uvolněnost tam prostě většinou není.Možná,že jste to zrovna Vy,kdo ji tam může aspoň malinko "nalít".
Ať se Vám daří se tomuhle syndromu vyhoření vyhnout,pokud už jste do něj spadli,je tady vždy naděje jednak v Bohu a jednak v tom to řešit,není potřeba vidět všechno hned černě.
Taky ať se Vám daří být jako děti.
Petr