Říjen 2013

ZNOVU O UCTÍVÁNÍ

16. října 2013 v 10:51 | Petr Zika
ZNOVU O UCTÍVÁNÍ




Není to nic nového,ale čas od času si i já potřebuji ty věci ohledně uctívání a vedení chval připomínat,ponořit se do nich a znovu nad nimi přemýšlet...
Třeba se Vám to bude hodit a něco z toho Vás zase může oslovit a pomoct Vám v osobním uctívání a popřípadné službě ve chvále.


"Uctívání nás vtahuje do Boží přítomnosti."

Intimita
uctívání je mezi námi a Bohem,je to o vztahu je to intimní,mělo by vycházet z intimního,blízkého vztahu a obecenství.
Je to určité "poodhalení se",které prostě patří nějakou měrou i do společných chval,má to tam své místo,lidem totiž nejvíc pomůžeme,když budeme sami uctívat.
Samozřejmě,že když jsme sami v pokojíčku bude to ještě intimnější,ale určitou část intimiti a otevřenosti,bychom měli vzít i do našeho společného uctvívání,máme Boha milovat celým srdcem,ze vši své síly,celou duší.

Učme se z Žalmů
v Žalmech se můžeme učit víc a víc co to znamená uctívat.
Je tam spoustu intimity a otevřenosti...
Potřebujeme písně (i prorocké uctívání) intimního vyznání-miluji Tě,toužím po Tobě atd.
To v nás může probudit spolu s Boží přítomností opravdu tu touhu,znovu ho následovat,setkat se s Ním,prostě obnovovat ten vztah.
Žalm 18:1 ..."Miluji Tě Pane,svou sílu..."
a z toho vztahu a vášně pro Boha,z těhle vyznání víry,opravdu ta nová síla může přijít...

Přístupnost
na druhou stranu by společné chvály měli obsahovat přístupnost-mělo by to být pro všechny,nejen naše osobní uctívání,ale měli by se přidat i ostatní,měla by v té chvále být soudružnost.
Fil 2:9,10 ..."Proto Ho Bůh vyvýšil a dal mu jméno nad každé jméno,aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno-na nebi,na zemi i pod zemí..."
I tohle patří do té soudružnosti a přístupnosti,měli by to obsahovat společné chvály-vyvyšování Boha a klanění se-určitou úctu a bázeň-uctívání...

Duch svatý
Kol 3:16 ..."s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy,chválami a zpěvem,jak vám dává Duch..."
To je důležitý prvek-jak vám dává Duch.
Prostě zachytit "sílu" toho okamžiku,co nám přijde v tu chvíli,kdy jsme soustředění na Boha a Ducha svatého ve chvále.
Spontánnost je velmi důležitá,dá se dopředu na chvály připravit spíše modlitebně,nebo vybrat nějaké písně,ale nesmíme se bát jakékoliv změny,která nás během chval napadne (samozřejmě další věc je i sehranost kapely a naše vedení kapely,která nás doprovází,proto třeba já poslední dobou raději hraji jen s minimem muzikantů...).
Duch nám totiž dává věci do srdce,že najednou můžeme něco vnímat a to můžeme pak vzít i do té chvály a lidi to může velmi oslovit-říká se tomu "prorocké uctívání"...

Duch svatý nás neustále transformuje a "vtláčí" do duchovního světa.
Máme uctívat Boha v Duchu,Duch svatý prohlubuje náš vztah s Bohem i naše poznání Boha i naše uctívání,taky nám zprostředkovává Boží blízkost.
Bůh přichází někdy proti všemu očekávání (třeba v neděli,kdy už to ani nečekáme-nesmíme to vzdávat),On je ten,kdo nás sám zve do láskyplného vztahu (říká nám "miluj mě celým svým srdcem,touží po nás,intimita se vyznačuje láskou a bohatou komunikací,která pramení z lásky a víry.
Je to jazyk,který rozvíjí a prohlubuje naše spojení s Bohem a vyzývá Jeho přítomnost v nás k růstu (žít znamená milovat řekl jeden klasik...)
Uctívání dává křídla naší duši v našem vyjádření se k Bohu a naplňuje nás.

Mnohdy se modlíme:"Pane naplň nás svým Duchem".
Další z možností ale je,že tomu jdeme naproti-jak?

Ef 5:18-20
Tady se říká,že se máme nechat naplňovat Duchem-jak?
Ve verši 19 to má pokračování,jedna z možností je:"zpívejte společně žalmy,hymny a duchovní písně,opěvujte a oslavujte Pána,chvalte ho z celého srdce."
Jedna z těch možností je společně uctívat,jak jsem zmínil na začátku,uctívání nás vtahuje do Boží blízkosti,spojujeme se,náš duch s Božím Duchem a býváme naplňováni Duchem.
Ve výkladu Jeruzalémské Bible k "duchovním písním" o kterých se znovu ap.Pavel zmiňuje i církvi v Kolosech,že se jedná jistě o charismatické improvizace,zpívané z vnuknutí Ducha během shromáždění...
Jak jsem zmiňoval-"JAK VÁM DÁVÁ DUCH"...
Děje se něco zvláštního při tom,ten Duch,kterému dáváme prostor,který je nad naším chápáním a rozumem,kterého nejde uchopit,ochočit,spoutat,ten když mu dáme svou pozornost a nadvládu nad naším životem i sebekontrolou nás vede do svobody ("Kde je Duch Páně,tam je svoboda"),ale taky nás naplňuje.
V Přísloví je,že se nemáme spoléhat na svůj rozum,ale doufat v Boha,nechat se jím "ovládnout".
Dokud tohle Bohu nedovolíš nepoddáš se "pod" Něho,tak tvé naplňování Duchem bude jen po kotníky,pokud chceš plavat celý,musíš tam prostě do té řeky skočit po hlavě...

Ježíš řekl v tom příběhu té Samaritánce,že jí dá napít živé vody a ona mu říká dej mi napít-toužila po setkání s živým Bohem,jeho Duchem,v tom tušila život,ne jen v nějakém náboženství předků...
Setkání s živým Bohem,s jeho přítomností nás naplňuje,jeho dotek je blahodárný,je to jako kapky živé vody na našich vyschlých srdcích...
Proto nás Bible vybízí,že máme společně chválit a uctívat Boha,tlačit se do jeho přítomnosti a tak se nechávat Bohem naplňovat.
Proto jsou chvály a uctívání tak důležité a zároveň je tak důležité,aby vedoucí chval se sami naplňovali Duchem a byli spojeni s Kristem,jak říká ap.Pavel zapustili v Něm své kořeny.
Nemůžeme si na Bohu nic vynutit,ale On je tak dobrý a věrný,že když Ho chválíme celým srdcem přichází,aby nás naplnil.

On je tak dobrý!

Víra
Pokud se sám zvedneš ze své malomyslnosti a strachu a odvážíš se v tu chvíli sám věřit a důvěřovat Bohu,povede to k živému setkání s Bohem.
Evangelium je dobrá zpráva i to by měli obsahovat naše chvály.

Je to zvláštní věc a rozhodnutí Boha,že se mu zalíbilo zachránit nás vírou (Žd 11:6)
prostě k Němu musíme přistupovat vírou,jemu se to tak líbí.
Nedává nám všechny možné jistoty,chce abychom prostě věřili navzdory všemu,jak je napsáno v knize Židům-"Věřit znamená věřit v něco,co ještě není vidět,to se Bohu líbí".

Jeden můj kamarád,který zažil klinickou smrt a v ní se mu zjevil Bůh a oslovil ho a skrze to uvěřil v Boha a následuje ho,mi říkal takovou zajímavou věc.
Když jsem se ho ptal,co mu vlastně Bůh v té klinické smrti říkal,odpověděl mi,že většinu toho vlastně zapomněl,že Bůh to nedělá tak,že bychom si to všechno pamatovali a měli nějaké jistoty,ani to nedává mnoha lidem,např:pěti lidem z jedné vesnice,"TO BY POTOM VÍRA UŽ NEBYLA POTŘEBA-pozbyla by smyslu,prostě Bůh chce,abychom žili vírou
"spravedliví bude žít vírou,či z víry"- připomíná ap.Pavel

To co vyznáváme musíme i žít
Iz 29:13
Musí to být "živé" ta naše víra a vztah s Bohem,to co vyznáváme máme i žít,jinak to bude "plytké" ty naše chvály a uctívání,nebudou mít patřičnou duchovní autoritu,aby volali lidi k hlubšímu se odevzdání Bohu...

Další věc v tom je např: to jak David skládal žalmy,které osobně prožil,aby je zpívali i sotatní vedoucí chval,někdy to všechno ale nemuseli prožívat jako David,to stejné dnes,máme písně,které zrovna neprožíváme,proto já vybírám písně na play list většinou ty,které aspoň trochu oslovují mě samotného v té dané době,abych se do nich mohl "ponořit".

Mysl a emoce
Emoce nám vyjadřují jak dobré,tak špatné vjemy v životě.
musíme zapojit do uctívání všechno,vůli,emoce,uctívání má vycházet z jednoty naší bytosti,z jednoty života a hlasu,musíme vzít do uctívání naše hlubiny-ducha,srdce,ale taky duši a popřípadě i tělo...
Někdy naše emoce můžou být i negativní,stejně jako David volal Bože kde jsi,ale je to důležité k léčení našeho srdce,potřebujem vylívat své srdce jak píše David v jednom Žalmu.
David měl jednu takovou věc,vždycky na konec i těch negativních emocí,které v jeho Žalmech zazněli,nechal promluvit víru a to,jaký vlastně Bůh je,on věřil a naladil se vždycky na tu dobrou "vlnu".Nenechal nikdy těm negativním emocím "konečnou",prostě vyléval jen své srdce a pak to "přebyl" tím kým Bůh je,jak Ho znal.
V našem národě máme tak trochu problém ne s tím vylévat své srdce,ale zůstávat jen na těch špatných emocích.

Potřebujeme zjevení Boha k našemu uctívání
aspoň čas od času potřebujeme prožít nové zjevení Boha
Iz 6:1-5
1 Král 12:19
Ez 1:26-28
Dan 7:9-10,13-14
Zj 4:1-11

Shakan - vzdát se
uctívání,hebrejsky "shakan"-spadnout,klanět se (Žalm 95:6),taky vzdát se,být menší než král,poddat se,vydat se-to je místo,kde začíná naše uctívání a umírá náš narcizmus.
Žalm 51:17,Řím 12:1,Žalm 96:2-3
chvalte Jeho jméno,vzývejte Ho!

Přicházíme k Němu ale také jako Jeho Synové a dcery!
Přesto,že máme být zlomení,vydaní a pokorní před Bohem,tak Ježíš nám zjevil Boha především jako Otce!
Ježíši řekl Ty jsi můj milovaný Syn,to stejné platí o nás-Ježíš nám ukázal podobenství o marnostratném synu,jsme synové a dcery i když "zlobíme"...
To je důležitý moment pro nás vedoucí chval!
Ti kdo se opravdu cítí jako synové a přijali to vírou,že jsou Bohem milovaní vedou chvály většinou tak,že to poznáte,ta chvála je líbezná,jsou opravdoví a jsou v odpočinutí,nevytváří žádný tlak na lidi atd.atd.

Uctívání jako duchovní bitva
když uctíváme Boha jsme v duchovní bitvě,mimo jiné i proto,protože uctívání splňuje první přikázání-JEN BOHU SE BUDEŠ KLANĚT,nebudeš uctívat žádné jiné bohy a modly...
Uctívání nás přeorientovává na živého a pravého Boha (našeho Otce a Stvořitele),jen v Něm nacházíme spásu a útěchu,k Němu přinášíme klanění se a úctu,ale i všechnu svoji boleat,smutek,strach,zmatenost a jen v Jeho přítomnsoti nám může sklouznout naše jho z ramen jako po oleji (jak říká prorok Izajáš).
Pokud býváme v Boží přítomnosti osvobozováni,uvolňováni pro víru a lásku k Bohu,pak přichází někdy i tlak z té "druhé strany",ta přichází,aby ničila a bořila.

Bohoslužba
Zj-v knize zjevení je odhaleno,že v nebi probíhá neustálá Bohoslužba a uctívání,tady na zemi se k nim připojujeme,v nebi to budeme dělat celou věčnost,je to dobré si to občas uvědomovat,když vedeš chvály,že nejsi sám,nebo nejste,že zrovna v nebi jsou úžasné chvály i po různých místech světa,dokonce i když uctíváš sám ve svém pokojíku ve skrytu,což jsou tak důležité momenty,protože to pak můžeš vzýt do společné chvály.

Čas čekat na Boha
Měli bychom pokaždé očekávat na Něho-vyhlížet Ho...
Někdy bychom měli dát prostor k tomu,aby k nám mohl mluvit i Bůh,nejen my zpívat,ale třeba všechno zastavit a nebo jen nechat hrát hudbu-Bůh mluví i skrze hudbu-Duch svatý je nesutále v pohybu.

Nemáme ale uctívat Boha abychom získali Jeho přítomnost-On musí být uctíván ať už nás navštíví či ne-ale Bůh přebývá ve chvále svého lidu,proto Ho můžeme očekávat,vyhlížet!

Jan 4-Ježíš a Samaritánka
tady je to,co Bůh hledá
odráží se tam uctívání-je tam moment,kdy se v jejím životě odemkla touha (po setkání s Kristem) setkat se s žívým Bohem.
I ona u Krista nachází co hledá každý člověk-vysokou a velkou hodnotu v Božích očích.
Byla sice zmatená tím co bylo řečeno-předkové je učili,že musí jít na nějakou horu,aby se mohla setkat s Bohem a uctívat Ho,Židé ji zase řekli,že musí do Jerzaléma do chrámu,ona se zajímala o to,kde by mohla Boha najít,ale možná si netroufala,protože měla 5 mužů a ani ten poslední vlastně nebyl její muž,asi nežili v manželském svazku...
Cítila se nehodná,ale Kristus jí ukázal,že má hodnotu v Božích očích a že si váží té touhy setkat se s Bohem,uctívat Ho.
Kristus jí taky dává odpověď-uctívej v Duchu a prvadě-to je něco mnohem hlubšího,než jen nějaké místo,chrám,nějaká církev,doktríny-jedná se totiž o naši nejhlubší část bytosti,to je ten chrám,kde se vlastně setkáváme s Bohem,jak říká Bible On žije v nás.

Jak říká ve Skutcích ap.Pavel v Něm se pohybujeme žijeme a jsme,dále říká nežiju už já,ale žije ve mně On.
Bůh se s námi setkává hluboko uvnitř nás-Duch k duchu,srdce k srdci a takové uctívání se Bohu líbí a hledá ty,kdo by Ho takto uctívali.

Skutečná vášeň a hlad po Bohu pramení v našem duchu,někde hluboko uvnitř nás,jde to z Ducha,je to dar milosti.
Bůh nám dal svého Ducha,který je v nás,není to žádná esoterika,nebo mystika,či jen nějaká teologie a náboženství,je to život v nás,to hledá Kristsu v nás a u nás.
On hledá tu opravdovost a život co v nás triská z pramene,který vytryskl skrze naše znovuzrození z víry v Boha.
Kristus taky v tom životě uvnitř nás hledá upřímnost,to co je pravdivé,hledá zranitelnost (ta Samařanka byla v tu chvíli před Kristem zranitelná),hledá ale i zápasení s bolestí v realitě tohoto života (jako Jób),krvácení v zápese víry (Žd 12:1-4),hledá pravdu,naráží na protivenství,chtěl tu opravdovost i po té Samaritánce a věděl,že když Ho bude následovat bude mít dříve či později nějaké protivenství,ale Kristus byl v tom s ní,BYL TAM!

Kristus nás čeká "na cestě" jako učedníky když šli do Emauz,plni zmatku a obav,nezodpovězených otázek,vystrašení-TAM BYL KRISTUS,V TOM ON JE,TAM TĚ BUDE ČEKAT,aby tě znovu povzbudil a připomenul ti Písmo a zaslíbení,jako těm dvoum učedníkům a obnovil tě.

Stejně jako ap. Petr utíkal z Říma,když přišlo velké pronásledování a Kristus byl tam,čekal ho na té cestě,když se s ním Petr potkal říká mu "Quo vadis Domine"Kam kráčíš Pane?
Kristus byl s ním v jeho zbabělosti,v jeho strachu,slabosti,obavách,ne aby ho odsoudil a vysmál se jeho nedověře,či ho kritizoval (což dělá tento svět),čekal ho tam a byl v tom s ním,aby mu připomenul sám sebe,aby jako v té Samaritánce probudil jeho uctívání,víru a touhu po živém Bohu a aby ho znovu vzal do Boží přítomnosti,kde jedině tam najdeme novou odvahu a víru,připomenul mu sám sebe a Petr se vrátil a v Říme byl zabit mučednickou smrtí a já věřím,že i když to může znít šíleně,tak ta jeho oběť měla nějaký smysl a bez toho setkání s Kristem,by k tomu neměl sílu ani odvahu.

Kristsu řekl:"odcházím,ale nenechám vás osiřelé,zase přijdu a pošlu vám Ducha svatého."

Jsme povolaní do slávy
2 Tes 2:13-17
Nebojte se,Bůh nás povolal do slávy,vyvolil nás a zamiloval si nás.
My bychom ale chtěli všechny věci v našem životě vyřešit hned,chtěli bychom hned vidět to,že jsme ve slávě,jak přichází všude probuzení,ale Boží království se tady "jen" prolamuje,v plnosti v té slávě budeme až v nebi,až budeme s Ním.
Ta sláva Kristova je to naše zaslíbení budoucí,věci tohoto života by nás proto neměli zastavovat ve víře a uctívání.
Žd 11 hrdinové víry-ta sláva zatím není vidět,ale máme v Něm naději.
V Bibli máme mnoho povzbuzení a útěchy,akorád že někdy to jako-by nejde vidět,je tam ale spíše více povzbuzení do budoucna,vyhlížíme ten nebeský Jeruzalém,kde budeme s Bohem na věky,kde nám setře každou slzu z očí-to je náš cíl,ne tento pozemský život-všichni jsme jen poutníci a musíme projít touto pouští do země zaslíbené.
To jen tento svět lže a v různých reklamách slibuje už teď tu slávu,bohatství,užívání si,vyřešení všech vašich problému atd.,to ale není realita.
Duch svatý je náš utěšitel a pomocník,abychom mhli projít tímto slzavým údolím k věčnosti s Bohem.

Zmiňuji to tady proto,protože naši předkové (Moravští bratři a ostatně i Apoštolové Páně) žili pro tu věčnost,nebyli tak silně zaměřeni jen na tento život,proto ani neprocházeli tolikerými zklamáními jako dnes v církvi my,nebyli tak "zatíženi" různými očekáváními jako my,která někdy pokud jsou přehnaná a soustředí se víc na teď jako na věčnost mohou způsobit spíše únavu a apatii a nechuť k uctívání a k tomu "přicházet k Bohu".
Jako vedoucí chval tohle potřebuješ vědět a zaměřovat se na věčnost a povzbuzovat k tomu i ostatní.

Petr Zika

říjen 2013