Ticho v uctívání

8. prosince 2011 v 13:39 | Petr Zika
Žalm 65:2 ..."Ztišením se sluší Tebe chválit,Bože..."

Je to zvláštní,ale i ticho a ztišení patří do našeho uctívání.
Jak jsem psal o hudbě,že obklopuje Boha a On trůní na chvalách,tak je i čas stát před Ním v tichu a ztišení-úplné zastavení svých myšlenek,slov (která někdy dochází) i hudby.

Mám jednu takovou zkušenost,když jsme v minulosti s JR byli pozvaní vést chvály na Kristfest,kde bylo přes 600 lidí+služebníci,kteří chtěli chválit Boha a těšili se na ten čas s námi-když jsme byli na podiu a "valili to",tak jsem najednou znejistěl,vnímal jsem,že to není ono ty chvály,že tomu něco chybí,že to není opravdové a strašně to "ženeme dopředu" (nebyl čas se v tom zastavit).
Najednou mě přišla myšlenka od Boha-zastav to!!!
Bylo to šílené (což si asi dovedete představit),přicházeli mi myšlenky typu-vždyť už jsme za to dostali i zaplacené,chtěli to tady rozjed s kapelou,co řeknou ti vedoucí,když přestanu hrát,asi mě už nikdy nepozvou,to bude ostuda atd.
Ale Bůh mi dal sílu a odvahu to udělat,prostě jsem přestal hrát a zpívat,zprvu kluci v kapele nechápali o co jde a ještě nějak "dohrávali",ale pak už nic-jen ticho,tolik lidí a najednou se vše zastavilo.
Jen jsem trnul co se bude dít-z nějaké milosti ten člověk co měl ten večer na starosti a vedl ho nepřišel dopředu,nevzal si mikrofon aby to nějak komentoval či co-prostě nic...
A najednou se pomalu začlo něco dít,někdo začal plakat,někdo se začal nezadržitelně smát,někdo se začal modlit v jazycích a někdo přišel dopředu to vyložit,přicházeli vidění a prorocká slova,lidé zakoušeli silnou Boží přítomnost,ta chvíle trvala hodně dlouho a ten večer "nabourala" připravený program,ale stalo se něco,co se nedá naplánovat a přišlo to z ticha a zastavení se.Bůh se k nám prolomil z ticha a zastavení se.
Už jsem nikdy nic podobného nezažil-nedá se to totiž aplikovat kdykoliv,k tomu člověk potřebuje Boží vedení.

V církvi máme stále tendence k tomu,že se musí něco dít,musí probíhat nějaký program.
Někdy je pro nás tak těžké zůstat jen tak v tichu a "vstupovat do něho".
V tichu se občas vynoří "věci",všechna temnota tohoto světa,všechny chmury a obavy,ale zároveň někdy můžeme i "letět" všemi galaxiemi nespoutaní a osvětluje nás to Slunce s uzdravením na paprscích,Jeho paprsky protínají tmu a jsou z jiného světa.
Zprvu to může být jen takové "jemné",ale když je následujeme do ticha a samoty,můžou zesílit.

O tom by nám mohli něco říct lidé,kteří se zavřeli do klášterů,kde trávili spoustu času v samotkách a ve ztišení.
Pak zase vyšli a společně byli v uctívání a adoraci Boha.Ztišení vystřídala chvála a chválu zase ztišení.
Mluvil jsem s jedním,kterého jsem poznal osobně a ten mi řekl,že když se zavřel na 40 dní na samotku,kde se postil a nic tam sebou neměl-jen ticho,tak že po nějakých dnech se vynořili všichni jeho démoni se kterými se musel utkat...
Četl jsem taky nějaké knihy od mnichů jak ze současnosti,tak z minulosti kteří měli zkušenosti s tichem a ztišením.
Bylo to velmi hluboké a pro mě vždy přínosné.
Bez samoty a ztišení se nedostaneš na hlubiny.A dnes potřebujeme,aby naše uctívání bylo hluboké.
Dnes lidi jen málo dokážou být sami se sebou a v tichu-když už kolem nich nikdo není,tak zapnou počítač,či telku,nebo stále vyvíjí nějakou činnost,kterou vše přehlušují.

Když se zastavíme,v tichu se vynořuje co je vlastně v našem srdci a tomu musíme naslouchat-narazíme tam sami na sebe a musíme se utkat sami se sebou,můžeme narazit i na ty své temné stránky-jak říká David v Žalmu 18:29..."Ty mi rozsvěcuješ světlo Hospodine.Můj Bůh září do mých temnot"...
David byl upřímný a proto se v Bibli oběvují i takové věci.
David byl pastýř,byl zvyklí být v tichu a ztišení,dělal to i později,když sedával ve svatyni u Archy.
Na těch místech asi vznikala i většina jeho písní (žalmů).
Je zvláštní že hudba a písně se rodí většinou v tichu a ztišení,které v nás něco uvolňuje z našich emocí a pocitů i z ducha.
V takové chvíli,když pak vezmu kytaru,tak můžu spontánně něco začít hrát a je to takovej proud který jde ze mě sám a i když z toho vždycky píseň nevznikne jsou to cenné chvíle.

Některé věci v tichu přicházejí,aby se mohli zase odplavit.
Pokud se neodplaví naše bolesti,zklamání,pochyby,temné stránky uvnitř nás i bolest ze svých selhání pak naše srdce bude stále držet něco zpět a nepřijde ta očekávaná nová naděje,kterou tolik potřebujeme na každý den.
Žalm 62:6..."Jen zmlkni před Bohem,duše má,vždyť On mi naději vlévá..."

Podívejme se na další žalm 77:4,5,7..."Připomínám si Boha a sténám,přemýtám a jsem na duchu skleslý.Nutíš moje oči k bdění,jsem vzrušený,nejsem schopen slova.V noci si připomínám,jak jsem na struny hrával,v srdci přemítám a duch můj hloubá..."
I tohle je součást našeho uctívání.
Bůh miluje naši upřímnost.
Žalm 145:18..."Hospodin je blízko všem,kteří volají k Němu,kdo Ho volají opravdově..."
Opravdovost ze sebe dostaneme právě asi jen v tom tichu a ztišení se a v Boží přítomnosti,když jsme přemoženi Duchem Kristovým-aspoň teda já.
Téhle opravdovosti se pak snažím držet a "nosit" jí všude sebou-i do mé služby chval a uctívání.
Takže náš čas chval a uctívání,které doprovází většinou hudba,by měl střídat i čas ztišení v tichu-i to je uctívání.
David,který byl takový chválič a modlitebník řekl,že i ztišením se sluší Boha chválit...

Petr
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 4:52 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama