pro vedoucí chval - 1

12. září 2017 v 15:09 | Petr Zika




pro vedoucí chval - 1




Je zvláštní jak je tady neustále a vytrvale silný tlak na to být sebejistým,nejlepším,všechno vědět a znát.To způsobuje,že se lidé uzavírají-uzavírají v sobě svoji citlivost,zranitelnost a slabost.
Nejsme jako Bůh-dokonalí.Jsme stvoření Bohem jako citlivé a zranitelné bytosti.Je to kvůli tomu,abychom byli citliví ke skutečnostem,abychom mohli odpouštět,mít porozumění pro druhé,mohli milovat,být soucitní,abychom mohli vnímat Boha-protože ztvrdlé,pyšné a sebejisté srdce je Bohu vzdálené.
V dnešní době jsme Pokušitelem stále víc pokoušení k tomu,abychom se stali silnými,úspěšnými a sebejistými.
Oběti moderní společnosti jsou nemocní,neúspěšní,slabí,citliví,něžní,poražení,těmi svět opovrhuje-i když ne oprávněně.
To může "přemáhat" ty kdo se "necítí",kdo o sobě pochybují a selhávají - nakonec ale Bible říká,že Bůh je blízko zkroušeným,slabým,bezmocným,pochybujícím,těm co to nezvládají…
Většinou do této kategorie spadají i umělci,kteří mají v sobě citlivou duši,která jim byla dána ke tvoření.
Hodnota člověka je ale v tom,do jaké míry je podobný Bohu.
To co dává hodnotu jeho myšlenkám,pocitům a činům je míra,nakolik jsou inspirovány Bohem.
V dnešní době rozhoduje kolik práce uděláš,nakolik jsi úspěšný,známý,důležitý,silný,vítězný-věk pocitů a sentimentu jakoby už minul.
Ale velikost člověka není v tom co je z něho,ale v tom co je v něm z Boha,v jeho duchovní síle a obdarování,které dostal od Boha a tím jak a jakým "směrem" ho uplatňuje.
Ti kteří o sobě často pochybují jsou často těmi,na které Ježíš vložil svou ruku.
Lidé kteří v minulosti dali světu nejvíce,nebyli ti silní,úspěšní,kdo o sobě nepochybovali,ale slabí,nemocní,nepochopení-jako např:Pascal,svatý František a mnozí další.
To co lidstvo dnes potřebuje,pokud má uniknout katastrofě,do níž ho vede naše racionalistická a technická civilizace,jsou právě citlivost,něha,laskavost,láska,emoce,intuice,které jsou potlačovány v srdcích těch,jimiž tato civilizace pohrdá.

Jako vedoucí chval musíme stále unikat tomuto pokušení a udržovat si jak říká Bible jemnost svého srdce,něžnost,citlivost,intuici atd.
V naší službě nejde o to být úspěšný,či nejlepší,nebo známí vedoucí chval,vždy všechno zvládnout,jde o to,aby Boží Duch a jeho obdarování v nás mohlo proudit a přinášet Boží milost,lásku,úlevu,opravdovost v uctívání,aby vedlo nás i lidi k trůnu milosti,kde každý může být svobodný od všeho toho škatulkování,poměřování,hodnocení,kritiky,ztráty sebehodnoty a lidské míry úspěchu,či síly a slabosti,kterou si připisujeme.
Bůh nakonec nehledá známé,úspěšné,dokonalé vedoucí chval,ale ty kdo ho budou milovat a budou ho uctívat v Duchu a pravdě.
Toho se drž a nenech se ničím a nikým znechutit.Drž ten správný směr a vítr.Víš přece co řekl k tomu Ježíš ve svých blahoslavenstvích-blaze těm,kdo jsou slabí,neúspěšní,citlivý,jemní a tiší atd.

Král David procházel různými těžkostmi,byl kritizován,mnohdy se mu nedařilo,chyboval,neměl žádnou sebedůvěru,ale měl odvahu zůstat slabým a citlivým.
A to i přesto,že mu to jeho vojevůdci vyčítali,říkali mu že se to na krále a jeho postavení nehodí,když porazil Goliáše.
David říkal Bohu nejsem zrovna momentálně ten silný lev se kterým se potkával jako mladý pasáček,teď se zrovna cítím jako to malé slabé zatoulané jehně-nes mě Pane na ramenou,já na to nemám,já to nezvládám!
Nebo když mu zabili syna,který byl vůči němu ve vzpouře,přesto si zachoval citlivé srdce a plakal,byl to přece jeho milovaný syn,i když pochybyl a udělal špatné rozhodnutí-to se lidem na Davidovi líbilo.
To na co se soustředil nebyli ty problémy,slabost a prohry,nesoustředil se na to co lidi,ani dokonce na sebe,soustředil se na lásku Boží,která je věčná,na jeho milosrdenství,na jeho věrnost a dobrotu a tak mohl vyvyšovat Boha.
A v neposlední řadě v sobě stále držel tu silnou touhu po živém Bohu,která ho odlišovala od ostatních a která nás dodnes tak přitahuje.
Ať mírou tvého úspěchu je neuhasínající touha a vášeň po živém Bohu a jediné tvé poměřování ať je v Kristových blahoslavenstvích.

Petr
 

jiný úhel pohledu

4. června 2017 v 17:36 | Petr Zika




jiný úhel pohledu...



jiný úhel pohledu…


nedávno jsem se vrátil ze Švédska,tak tady je pár postřehů…
Cestováním si člověk rozšiřuje obzory,vždy je zajímavé vidět věci z jiného úhlu pohledu,což člověka obohacuje a "prohlubuje".
V dobách totality jsme cestovat moc nemohli,myslím,že mimo jiné i to nás docela ovlivnilo v té naší čecháčské úzkoprsosti a tak vidím jako dobré využít příležitosti a občas se někam podívat.
To stejné platí i o úhlu pohledu na církev.
Ideální je,když máte možnost jako já teď mít někoho,kdo v té zemi nějaký čas žije a může vám dát i informace,které by jste se jinak nedozvěděli.
Pobýval jsem na švédské vrchovině na místě které se jmenovalo Annenberg,to je Andělský vrch, v nádherných lesích u velkého jezera.Bylo to opravdu velmi nádherné a klidné místo,kde se člověk mohl zastavit a ničím nerozptylován relaxovat.V okolí bylo jen pár dřevěných domků,či chat a nedaleko byla vesnice,tam jsem navštívil jednu místní církev,byla to stará reformovaná církev v nádherné staré dřevěné budově.
Co mě zaujalo hned jak jsem tam vstoupil byly nádherné malby na zdech i na stropě-ta byla obzvláště zajímavá,půlka stropu totiž byla vyobrazená jako nebe a druhá půlka jako peklo,což v našich končinách našinec neuvidí.
Když jsem se ptal co to má znamenat,tak mi bylo řečeno,že u nich to je běžná věc.
Už od starých Vikingů až po dnes Švédové věří,že neumírají,ale odchází.
Dnes většina věří,že člověk může odejít na dvě místa,buďto do nebe a nebo do pekla,takže ústředním poselstvím církve je - žij tak,abys neodešel do pekla.
Tohle člověka prostě osloví a zaujme,nejde si totiž v tom Švédsku nevšimnou,že to má na tu společnost vliv.
Další věc je ta,že tam tituly (jak světské,tak církevní,nikdo si je tam nepíše ani na zvonek ani na vizitku) nic neznamenají,ani majetek,nikdo se nedívá jestli jsi vyštudovaný farář,či pastor,nebo jaký máš majetek,tím tam nikoho neohromíš,tam se dívají na to jaký jsi člověk a jak žiješ,zda nekážeš vodu a sám nepiješ víno,což je obzvláště v dnešní době velice inspirativní.
Uvědomil jsem si tam,jak je důležité,aby církev byla opravdová a důvěryhodná,tam se snaží na to dbát.
V tomhle směru jsou následováníhodní a myslím,že bychom měli za tím jít i u nás,hlavně musíme ale začít sami u sebe…
Pokud má církev a každý z nás vedoucích chval být chválou jeho slávy (Ef 1),pak musí v první řadě začít být opravdová a důvěryhodná,žít to co vyznává.
To nepůjde den ze dne,tam na tom pracují celou dobu,ani to nepůjde jen z našich sil,Bůh je ten kdo může dát tu proměnu naší,naší církve i společnosti,ale na nás je uvidět to a jít za tím.
Ať se nám to všem daří

Petr


ŽIVOT

20. ledna 2017 v 18:53 | Petr Zika

ŽIVOT






život

Poslední dobou přemýšlím nad tím,jak moc se dá na vedení chval připravit a také nad tím,jak se někdy z toho všeho může vytratit život.
Mám na mysli to,že když se připravuji,tak někdy vnímám určité písně a k tomu určitá témata,určité myšlenky,které mám v hlavě,určité věci a části Písma,které mě oslovili v poslední době a které bych chtěl do chval "zakomponovat" a někdy se usilovně na to soustředím,až mi uniká ona podstata uctívání.
Někdy se zabývám až příliš tím,jestli všechno klape jak má.To někdy může být dobré,ale na druhou stranu,když se na to pak při chválách zaměřuji,tak mě to "zaměstnává" a nejsem už tolik uvolněný pro to prožívat sílu okamžiku dané přítomnosti-probíhající život,přijímat věci ze svého nitra a taky věci které přichází
"z vrchu".
Snažíme se "jít" a vést chvály v daném liturgickém "postupu" při Bohoslužbách,taky držet se v tom našem play listu,dané formy písně atd.,ale stiháme se u toho vlastně zaměřit na Boha?
Někdy prostě nejsme schopni jakýchkoliv hlubších pocitů a vjemů,nejsme schopní proniknout hlouběji do svého nitra,tam,kde můžeme zajed na hlubinu,tam kde "proudí" život,protože jsme "zavalení" a "přehlušení" všemi těmi věcmi které nás tak zaměstnávají.
Máme různé vyučování a metody,jak vést chvály,jak dělat Bohoslužby atd.,ale důležité pro mě je,jestli v tom je ŽIVOT.
Edmund Husserl řekl,že: "každá metoda zvnějšuje".
Chápu to jako nemožnost život zvnějšku nachystat a prožít jej pak předem předpřipraveným způsobem,každá pouhá metoda nás prostě toho života zbavuje.
Josef Florian řekl,že se "děsí hotových lidí",právě těch,kteří na život si nalezli metodu jak jej žít a zbavili se tak schopnosti a potřeby každý den,každou minutu a vteřinu jej znovu a znovu vytvářet,tedy v pravém slova smyslu vlastně žít,prožívat ho naplno,uvědomovat si každý okamžik,tu sílu přítomnosti,to je vlastně otázka náboženská a existenciální.
Život je bohatý,nedefinovatelný,neuchopitelný,tak neuvěřitelně zajímavý,v stále nových prožitcích krystalizující každým dnem do nových dobrodružství a zkušeností.
Anselm Grun řekl,že člověk musí sám sebe prožívat,setkávat se se sebou,uvědomovat si sám sebe,to co je v jeho nitru,vnímat a být citlivý i na to,co se děje i zvnějšku,zachytit tu sílu okamžiku,sílu přítomnosti.
Dneska je doba tak instantní a rychlá,je tolik vjemů co nás zahlcují,že si už člověk sám sebe a sílu okamžiku přítomnosti nedokáže ani uvědomovat.Je tak těžké se ponořit do svého nitra a naslouchat a vnímat,zastavit se v tichu,samotě a soustředění.
A vůbec je to náročné u nějaké činnosti,jako u vedení chval.Ale ze své zkušenosti vím,že to přesto jde-odpoutat se od všeho a prožívat danou chvíli,být na ní napojený,na daný okamžik přítomnosti,ve které přebývá Bůh sám-On je ŽIVOT,jeho Duch je nad námi a tento život utváří a proniká jím právě tady a teď…
Skutky 17:28 …"V něm žijeme (jinde-vždyť jím žijeme),pohybujeme se a jsme…"
Život je propojený s Bohem a Bůh s životem a s námi a my zase s ním.


Petr
 


pár vět

12. listopadu 2016 v 18:41 | Petr Zika
pár vět





pár vět


Když jsem nedávno vedl chvály na jedné konferenci pro sestry,tak jsem zažil určité "sevření" a nemohl jsem se nějak uvolnit.Někdy je ten tlak na vedení zvláště na větších konferencích velký.Musím přiznat,že jsem na začátku nic neprožíval a upřímně-měl jsem obavy jestli to zvládnu dobře,jako vedoucí chval.
Musím ale říct,že setry byly úžasné,hned od začátku rozbily ty své nádoby s drahou voňavkou a začali chválit,což mi hodně pomohlo.
A jak jsme tak pokračovali ve chvále,tak mi najednou přišla taková myšlenka:
"Nepodceňuj se,jsi úžasnej,nezáleží na tom co a jak děláš,ale to kým jsi." (Asi se za mě někdo modlil!)
A to mě uvolnilo z toho sevření,Duch svatý mi přišel na pomoc a pomohl mi,abych mohl vše odhodit,pozdvihnout svou duši k Bohu a začít Ho chválit.Pak to nabralo to vedení určitý směr,najednou jsem měl "Průvodce",který mě vedl a já se Ho snažil jen následovat a nepokazit to.
Až když "ztratíme kontrolu" nad tím vedením a tím co a jak bychom měli dělat,pak to převezme Duch svatý a dějí se věci.
Pak člověk spolu s Duchem svatým vede chvály tak,jak se to ani nedá naplánovat a vždy to přinese užitek a ovoce.
Upřímně-tohle to čekání na "převzetí vedení" Božím Duchem je na tom všem pro mě to nejtěžší,člověk potřebuje trpělivost,víru,citlivé srdce a taky dělat to sám ve svém pokojíčku.
Ale musím říct,že ti kdo očekávají na Hospodina nabývají nové síly a vznáší se jako orlové,kdo mají na to ty "nervy" a vydrží to čekání,ti pak zakusí tolik sladkou pravdu:
"ne silou ani mocí,ani žádnými schopnostmi,ale mým Duchem.
Ať se Vám to daří,chytnou ten Boží vítr do plachet uctívání

Petr

nová píseň

7. října 2016 v 18:06 | Petr Zika
NOVÁ PÍSEŇ









na několika místech v Bibli je výzva,abychom zpívali novou píseň.Měla by to být spontánní a "čerstvá" reakce našeho vztahu s Bohem,naší víry.
Je v tom vždy určitá čerstvost,čerství a nový vítr do plachet.Většinou tyto písně "mapují" to co momentálně prožíváme,čím procházíme.Když taková píseň "přijde" daleko víc se do ní "zakousneme" a vyzpíváme si jí...
Je to vždy dar od Boha,tyto písně,když přichází a tolik moc je potřebujeme.

Momentálně pracujeme s jiným rytmem na novém albu a je to milost,že jsem "dostal" nějaké nové písně i já,moc si toho vážím i po těch letech,kdy by někdo mohl říct,že to pro mě je už rutina...
Věřím,že tyto písně a celé album bude tím "novým větrem"...

Chtěl bych Vám doporučit i jedno nové album,které teď vydal CHRIS TOMLIN-jmenuje se "Never lose sight".Je v tom opravodvá vášeň,která Vás může strhnout k Božímu trůnu a uctívání.

Petr



"JSEM S TEBOU SPOKOJENÝ"

30. dubna 2016 v 15:25




"jsem s tebou spokojený"





Tak upřímně,kolikrát jsi tohle slyšel od lidí,nebo to řekl sám sobě?A slyšel jsi to někdy od Boha Otce?
Zdánlivě se může zdát,že křesťanství je dost těžké a má vysoké nároky a to je pravda,ale Bůh má východisko-je tak důležité pochopit a uvidět tu druhou část té mince a tou je Ježíš a jeho dobrá zpráva spolu se zjevením toho kdo je Bůh-Otec-ABBA,MILUJÍCÍ TATÍNEK a kdo jsme vlastně my-JEHO MILOVANÉ DĚTI.Jde tady především o vztah lásky.Bible nás učí,že nejsme otroky ani sirotky,ale milovaní synové a dcery.
Jako vedoucí chval jsme vystavení častému tlaku kritiky a hodnocení,ať už jiných,či svého vlastního.V církvi máme tendenci se stále v něčem vrtat,babrat,rozebírat a posuzovat to,jsme tím tak moc zaměstnaní a postižení,že nám uniká ta podstata a někdy Bůh sám se svojí láskou.
Když se podíváme na Ježíše pod drobnohledem (v evangeliích),tak zjistíme,že dokázal být i dost hraví a dokonce nepokazil žádnou srandu,nebyl to žádný suchar a teolog,který by stále něco rozebíral a posuzoval,řekl přece,že nepřišel soudit,byl tak živelný a spontánní,zajímal ho život sám a hlavně lidi a jejich srdce,zda je svobodné a ví o tom,že Bůh je jejich milující Otec.
A když farizejové začli rozebírat nějaké otázky zákona a jeho služby s kritikou,očividně neměl potřebu to s nimi rozebírat a vrtat se v tom.Myslím že věděl,že by to stejně nikam nevedlo.
A když ho kritizovali nic si z toho nedělal,nenechal se zlomit,znal totiž svoji identitu,byl milovaný syn,to zaznělo z nebe,když ho Jan pokřtil,jeho nebeský Otec mu řekl:"Ty jsi můj milovaný Syn".
Lidé včetně vedoucích by samozřejmě chtěli,abychom byli ti nejlepší vedoucí chval a stahovali vždy nebe na zem.Je to opravdu velký tlak na úspěch,který je tak silný v tomto světě a protlačuje se tak vehementně i do církve.
Naproti tomu,Ježíš když chodil na této zemi byl brán jako "ztroskotanec a štvanec".
Pavel k tomu říká Korintským co je pravé křesťanství a pak mluví vlastně o neúspěchu,podívejte se do 1Kor 4kpt.
Samozřejmě,že každé povzbuzení nás potěší,ale mnohokrát se nám to nepovede,aspoň to tak můžeme vnímat (i když ne vždy naše pocity jsou v souladu s tím,co mohou prožívat jiní a hlavně Bůh sám),sami můžeme cítit,že to nebylo ono,že se vlastně "nic nestalo,nedělo",že to šlo ztuha,nebo dokonce někdo přijde s nějakou kritikou a to je značně frustrující a může to brát chuť do další služby.Bere nám to radost,svobodu,vášeň pro Boha,uvolnění,které tolik potřebujeme,proto je tak důležité tomu nepodléhat!
Jak se pak cítíme když se nedaří,nemůžeme prorazit,lidi nechválí,ani nám to nějak nejde,přijdeme si neúspěšní,jsme kritizováni a hodnocení nedobře a jak vlastně pak vidíme sami sebe,jak nás to ovlivňuje a převládá v našich sborech více kritika a negativní hodnocení lidí a jejich služby nad tím povzbuzením?
Slyšel jsem od jednoho kazatele organizace "Otcovo srdce",že na 20% kritiky,by mělo přijít 80% povzbuzení.
Chci Vás povzbudit,nezáleží totiž na hodnocení lidí,ani na našem,našich představách o naší službě a výkonu.
Ap.Pavel píše do Korintu,že mu nezáleží na lidském posuzování,ba ani na tom jak posuzuje sám sebe,nebo jak vidí sám sebe,ví totiž,že Bůh se dívá jinýma očima.
Důležité je v tom si taky uvědomit to,že ta služba je především pro Boha a pak až máte pomoci lidem přijít k Bohu.Jde o Vaše srdce a Váš vztah s Bohem -"chválí mě rty a ne srdcem".Spíše je tady vždy ta otázka ne úspěchu a neúspěchu,ale -"došlo tady vůbec k uctívání?"
Někdy se až příliš soustředíme na lidi a na to všechno okolo,na to jestli se něco děje,nebo na to jak to jde ztuha,co na to řeknou ostatní atd.
Máme ale svou pozornost cele upnout na Boha,jde přece o to přijít před Boha a uctívat ho,vyvýšit,vyznat mu lásku,být s ním a to společně a přece každý sám za sebe.
Tuhle službu chval hodně určuje náš vztah s Bohem,na to je potřeba se především zaměřit.
Ježíš nás učí,že Bůh si přeje být UCTÍVÁN a to v Duchu a pravdě a to je "zevnitř a opravdově"…a řeknu Vám,že to není nic nacvičeného,nalajnovaného,to vytryskne někdy až nečekaně,nekontrolovaně přímo ze srdce a našich hlubin,kde je ponořen náš duch spolu s Božím Duchem v nás a většinou se to stává,když se zaměříme na něho a všechno ostatní necháme být,když nám přestane záležet jak ty dnešní chvály a naše služba dopadne,jestli budeme dost dobří-jak Vám to zní?
V církvi chceme mít všechno pod kontrolou a to hlavně to jak vypadáme,jak působíme,taky nedělní shromáždění a chvály taktéž,proto to je někdy všechno tak sterilní a nezáživné.
Ježíš říká,že Boží Duch je jako vítr,nemůžete ho svázat a mít pod kontrolou…
Další věc která s tím souvisí je naše identita,já nejsem vedoucí chval,jsem především jeho milovaný syn,to je má pravá identita,na které tak záleží-podívejme se na to.
Pavel říká,že "Duch nám dosvědčuje,že jsme Boží milované děti" - to je naše pravá identita
a 1Jan 5 k tomu dodává-"kdo věří v Syna Božího,má to svědectví v sobě."
Někdy na nás ostatní kladou příliš velké požadavky,také my sami jsme na sebe moc přísní a máme na sebe větší požadavky než má na nás Bůh sám.
Jednou mě o tom přesvědčil Bůh sám,když jsem byl na návštěvě v Anglii ve sboru Vineyard church v St.Albans (což je jeden z větších a stále rostoucích sborů v Anglii).
Jeho pastor Chris Lane slouží i prorockým pomazáním,když se za mě modlil a sloužil mi,tak mi předal prorocké slovo od Boha:"Jsem s tebou spokojený!"
To je síla co?Kdo mě zná,tak ví,že nejsem rozhodně dokonalý,zeptejte se kluků v kapele,nebo mé ženy a dětí.
Víte jak to je s proroky,když na mě vložil ruce,tak jsem měl jemné chvění u žaludku a očekával spíše něco jako:"Čiň pokání hříšníku!"Ale tohle slovo mě přímo šokovalo,bylo pro mě tak revoluční,že jsem mu prvně ani nemohl uvěřit.
"Bože nespletl ses,podívej na mě,jsem hroznej člověk,stále dělám tytéž chyby,hřeším každý den a není to nic zanedbatelného,někdy ti tak vzdoruju,co se týče služby tak jo někdy se mi to povedlo,ale jinak jsem to tolikrát pokazil…"
Když na vás padne bázeň v přítomnosti proroka,dokážete sami sebe vidět sebekriticky v černých barvách,poněvadž a přece Bůh je Svatý a stejně všechno ví,tak proč zapírat.
Ale Bůh Otec nás vidí jinak!!!"Jsem s tebou spokojený!" Tohle je Boží odpověď i pro tebe!
Nikdy nebudeme dokonalý a dost dobří v lidských i svých očích,ani naše služba nebude vždy perfektní,dokonalá a úspěšná,ale v Božích očích jsme nádherní a dostačující,on je s námi spokojený,jsme Boží milované děti ať už se nám daří nebo ne,u něho nemáme "nálepku" či označení hříšníka (či neúspěšný) na čele,to dal Kainovi jen kvůli lidem,jejich pohled na Kaina byl jiný,než pohled Boha Otce.
On nás oceňuje,tolik si váží toho,že Ho milujeme a toužíme po Něm-jako-by to bylo pro něj nade vše!!!Ptáte se jak je to možné?Je to možné jen skrze Ježíšovu oběť na Golgotě a Boží lásku!
Tady mě napadá jediné slovo-"vděčnost" a samozřejmě věčné téma chvály a uctívání.
Tohle "rozvibrovalo" celý nekonečný vesmír a celé stvoření-Jak On je nádherný a obdivuhodný,hoden našeho milování a uctívání.Na to se zaměřujme.
Ano někdy to prostě může jít ztuha,nemusí se ti to povést,můžeš být i kritizovaný,ale nikdy se nenech zastavit v tom milovat Ježíše a vášnivě Ho chválit a uctívat a vzít do toho i ostatní,pokud máš ten dar a jsi k tomu povolaný,nedovol,aby přílišné lidské,tvé a světské nároky nezastavili ten proud Boží chvály a uctívaní,který pramení v našem nitru přímo od Božího trůnu milosti a Boží lásky!
Ať stále může znít ve Tvém srdci toto Boží slovo "JSEM S TEBOU SPOKOJENÝ!"
Petr

Ps: A na úplný závěr ještě jednu radu z vlastní zkušenosti,zavírej se do své komůrky a chval Boha celým svým srdcem,neboj se intimity,vyznej mu lásku,řekni mu,že ho miluješ a až to budeš dělat doma,pak to vezmi i do církve.

UMĚNÍ

12. ledna 2016 v 19:16 | Petr Zika


UMĚNÍ


MOJE VERNISÁŽ A AUTORSKÉ ČTENÍ POEZIE...


Profesor dějin křesťanství a historie Jaroslav Pelikán se zmínil o tom,že krása a umění nejlépe dokáže vystihnout a zobrazit Boha a jeho stvoření...
Hudba,poezie,obrazy,to vše patří ke kráse,která oslavuje a zobrazuje svého Stvořitele.Vždyť v Bibli máme knihu Žalmů-to jsou písně,knihu Píseň Písní-to je poezie a už Mojžíšovi řekl Bůh,že povolá umělce obdařené Božím Duchem k tomu,aby vytvořili Svatyni Svatých,to byli sochaři,malíři,tkalci atd.
Škoda jen,že toho umění,které by oslavovalo a zobrazovalo Boha u nás není tolik,myslím,že by to celé církvi mohlo prospět...

Nevím zda to všichni o mně víte,ale kromě hudby tvořím také obrazy a poezii.
Minulý týden jsem dostal pozvánku vystavovat obrazy a mít i autorské čtení své poezie v Brně v Galerii Zákoutí (pod Petrovem) a to na akci "Napříč"-Potulné akademie.
Při autorském čtení,mě doprovázel na sitár můj bývalý spoluhráč z jiného rytmu "Mykl"
Slovo spojené s hudbou a obrazem je umocněné a "propluje" tak hlouběji do srdce...

Tady je trochu "ochutnávky" a nějaká fotka:

v hlavě
nosím - v hlavě
v hlavě - kde se motá
modré
obnošené
smaragdové
nebe
stále se plete
a propadá do cizích scén
rozum selhává
topí se v sobě
čas udeří
vstříc spoutané době
a nebe se vynoří
se vší tou zázračnou
elektrizující
krásou
a věčností


jizvy jako nebe
našel jsem své ticho
krčící se noc pomalu odkulhává
budu sám čekat na Tebe
a vztažené ruce odřené
buší jako rány srdce
mé vyhlídky se ztrácí jako ranní opar
a zbytky mých rotujících molekul
oznamují mé bytí
v nekonečnu
vidím sebe
a Tebe
propojení středem kosmu
zablokovaní v pohybu
jako tajemství paruzie
sestup dolů
dnes jsem tak sám
a dotkni se mě
mám jizvy jako nebe


zázračné světlo
myslím na Tebe
všechno v mé hlavě se pohybuje
i když zůstávám na místě
mé srdce putuje ve výšinách
kde hvězdy září tak oslnivě
jsi pořád v mé hlavě
jsem vedle Tebe
nacpaný ve svých pocitech
je to magická chvíle
jako vzácný šperk
umírám žízní po Tobě
až to někdy bolí
kdykoli myslím na Tebe
jsem schoulený v dlani věčnosti
myslím,že jsem Tě viděl
protože jsi nebe plné hvězd
nezapomínáš na mě
záříš ve tmě
jako zázračné světlo








ŘEČ BEZE SLOV

30. září 2015 v 15:52 | Petr Zika




ŘEČ BEZE SLOV




žijeme v době,kdy jsme přehlceni "slovem",ze všech stran se na nás valí,ať už z TV,rádia,internetu,v tisku,zaměstnání,doma atd.
Pak se mnohdy stává,že k nám už přestává promlouvat,jako-by jsme je už přestávali vnímat a brát vážně.
Proto je tolik problémů i ve vztazích-vázne totiž komunikace.
Ale je to dar od Boha pro nás,jsme odlišení právě darem slova a komunikace od všeho stvoření,už v ráji volal Bůh na Adama který se skrýval když ho hledal:"Adame,kde jsi?" (Gen 3:8-10).Bůh s námi chce komunikovat.
"Na počátku bylo Slovo,to slovo bylo u Boha,to Slovo bylo Bůh." (Jan 1:1).
Co tím chci říct je to,že můžeme někdy některé věci a to i Boha minout,pokud nebudeme nastavení na Slovo a vztah s Bohem (to spolu souvisí).
Bůh je nadpřirozený a taky tak jedná,paradox v tom může být to,že On k nám může mluvit v TICHU!
S Bohem je to jiné,jako to přehlcení slovem které momentálně silně prožíváme ve světě a taky tkzv.efekt "máme přelidněno".Jak říká Kristus:"mé jho netíží a břemeno netlačí",On nás nebude přehlcovat a valit se na nás,aby nás přehltil,což se nám paradoxně může stát někdy i v církvi-můžeme už být přesycení vším tím slovem,které tam můžeme slyšet,i když samo o sobě to mohou být dobré věci.
Někdy stačí jedna věta,která nás může tak oslovit a měnit naše náhledy a životy,už jsem to sám zažil,když něco řekne Bůh má to váhu a těch slov není mnoho,tak stejně říká Ježíš:"pokud jdete do Božího domu a modlíte se ať vašich slov není mnoho",je to zvláštní slovo z úst Božích,ale Bůh ví co mluví a dělá,nebudeme vyslyšení pro množství slov,Bůh se dívá především do srdce,to mluví jinou řečí-Duch k duchu,napřímo,jak říká David v jednom Žalmu."má modlitba je upřímná bez příkras",bylo to když byl "nahý" a neměl už slov pro svou modlitbu,na nic si nehrál,věděl,že Bůh ho prostoupil.
Nedávno se mi stalo v církvi když jsem vedl shromáždění,že jsem vnímal,že se máme modlit za určité lidi a nic neříkat,modlit se BEZE SLOV,bylo to neobvyklé,ale velmi silný okamžik pro ty samotné lidi za které jsme se modlili,mluvil totiž k nim sám Bůh!A další věc-navštívil nás po delší době jeden můj přítel a chtěl,abych mu něco moudrého řekl,tak jsem mu řekl,že spolu můžeme chvíli mlčet,byl to zajímavý moment...
Někdy množství našich slov může být spíše překážkou.
Podívejme se např: na Sv. Terezii,Bůh k ní promluvil v tichu skrze sochu tak silně,že to ovlivnilo její život,nebo hrabě Zinzendorf,k tomu mluvil,když se díval na jeden obraz a to taky tak silně ovlivnilo nejen jeho život.
Často k nám Duch svatý mluví řečí beze slov,mluví k našemu duchu.
Sv.Terezie z Avily píše,že jí v jejím niterném vztahu s Bohem mnohdy pomohlo,dívat se na nějaký obraz např:křížovou cestu,či číst nějaký text o Bohu...
Můžeme to vyzkoušet i my,můžeme se třeba podívat na film Mela Gibsona "Umučení Krista",nebo se zadívat na fotku z tohoto filmu a pustit si k tomu třeba píseň "CENA TVÉ OBĚTI" z našeho play listu na:
www.bandzone.cz/jinyrytmus
a nechme ať to k nám promlouvá beze slov
Petr

Umučení Krista

únava a vyhoření-syndrom číhající i na vedoucí chval

12. června 2015 v 12:58 | Petr Zika
únava a vyhoření - syndrom číhající i na vedoucí chval








Poslední dobou jsem se bavil s několika vedoucími chval a zjistil jsem,že někteří z nich prožívají určitou únavu a útlum ve své službě.
Donutilo mě to se nad tímto problémem trochu zamyslet.
První věc která se nabízí je vlastně ten náš osobní vztah s Bohem,což je alfa i omega.
Jsou ale i další věci.
V této oblasti je velký tlak na výkon a úspěch,který paralyzuje a unavuje.
Vše udělat dobře,být úspěšný,dobře zahrát,dobře zazpívat,vybrat správné písně,být vtipný a popřípadě i dobrý bavič,být charismatický,vždy v dobré náladě,dobře to vést duchovně atd.
To nás vystavuje neustálému tlaku,pokud to děláme pravidelně a dlouhodobě tak tento tlak může způsobovat určitou únavu a vyhoření.
Problém v našich církvích většinou bývá i s tím,že je těchto služebníku do chval málo,takže se nevyhnou tomu sloužit pravidelně a často,aby se zajistili nedělní Bohoslužby a další církevní aktivity,kde se praktikují chvály a i to samo o sobě může být vyčerpávající.
Když něco děláme příliš často,můžeme spadnout k tomu to dělat ze zvyku,bez toho "vnitřku" a to nás samozřejmě samotné nebude uspokojovat. Jak říká Ježíš:"Chválí mě jen rty a ne srdcem".
Prostě může se z toho stát rutina,která nejen že neuspokojí nás,ale ani Boha.
Navíc se člověk sám "vyprázdní" a cítí se jako že už nemá co dát.
Pokud k tomu sklouzneme,je potřeba se zastavit a něco s tím dělat.
S tím vlastně může souviset i atmosféra na Bohoslužbách,může to být někdy až unavující když v tom není život…
Další věcí co s tím souvisí je to,že v církvi je neustále tvořen veliký tlak na očekávání,které bývá neúměrné.
Lidé od vás očekávají,že je vždy vtáhnete do Boží přítomnosti až do nebe,že to bude stále nové,jiné,okouzlující,že se budou dít věci.
Neustále se očekává,že se stane zázrak,přijde probuzení,bude se dít něco neobvyklého,všechno bude super a zajímavé.
V mnoha sborech zvláště těch letničních a charizmatických jsou lidé neustále pod tímto tlakem "očekávání",který může mít neblahé následky.
Vidím,že tohle může být velký problém,který by stál určitě za větší povšimnutí,ale to třeba jindy.
Další nebezpečí té únavy a vyhoření vyplývá z práce s lidmi.Pokud spolupracujete s dalšími lidmi,jako hudebníky,zvukaři,vedoucími sboru atd.,tak jste v nebezpečí dalších tlaků a taky třeba "ponorkové nemoci".
Velkým problémem mohou být naše různé představy o tom co a jak dělat!
Vztahy sami o sobě jsou náročné,jsme v nich vystaveni určitým tlakům a tření a někdy to může řádně zaskřípat i v církvi,takže se můžeme ocitnout zase v dalším aspektu těch tlaků a to i následně s tím,že jako správní křesťané bychom ty vztahy měli nějak dobře a solidně vyřešit,což se nám ne vždy úspěšně daří-máme-li být upřímní.
Jeden ze symptomů toho vyhoření je,když pracujeme s lidmi,že můžeme mít tendence se jim vyhýbat a uzavírat se s touhou - hlavně už nic neřešit.
Poslední dobou přemýšlím nad tím,jak se na tohle dívá asi Ježíš.
On učil své učedníky,že mají být jako děti.
Mat 18
1. V té chvíli přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: »Kdo je vlastně v nebeském království největší?«
2. Tu zavolal dítě, postavil ho před ně
3. a řekl: »Amen, pravím vám: Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království.
Myslím si,že Ježíš tím myslel i to,že volá každého z nás,abychom nechali plavat touhu vypadat dobře.
Znamená to i to,abychom nesoutěžili,neporovnávali s ostatními,jestli budu lepší,dost dobrý a jestli mě někdo ocení,jestli budu ten úžasný vedoucí chval.
Zdá se,že děti jsou od toho oproštěni.
Stát se malým dítětem znamená radovat se ze skutečnosti takové jaká je,jak to přijde,vydat se tomu,co je.
Děti se nesnaží ovládat skutečnost-přijímají to co je.
Naše očekávání jsou vždy klamná,většinou jsou to pokusy ovládat skutečnost a manipulovat tajemstvím a Bohem.
Jsme totiž přesvědčeni,že sami dobře víme,co je nejlepší.
Děti oproti tomu jsou ti blahoslavení "chudí duchem",jak říká Ježíš na úvod svého kázání na hoře o tom,kdo je blahoslavený.
"Blaze chudým v duchu,neboť jejich je království nebeské." (Mat 5:3)
Chudoba ducha prolamuje naše lidské představy a předstírání a osvobozuje nás od trapného pocitu nadřazenosti a dokonalosti i potřeby vypadat dobře a všechno znát,mít na vše odpověď,nad vším kontrolu!
V podstatě je vlastně lidský duch tak chudý.
Mnohé z toho co se nás týká uniká našemu chápání,jako otázky - odkud přicházíme a kam kráčíme.
I naše vlastní chápání Boha je v podstatě tak omezené-tohle krásně vyjádřil nejmoudřejší člověk,král Šalamoun:"Nebesa,ani nebesa nebes tě nemohou pojmout,tím méně tento dům,který jsem postavil." (1 Král 8:27).
Chudoba ducha nám umožňuje uvědomit si Boží svrchovanost a naši absolutní nedostatečnost,sami nezvládneme nic,jak řekl Ježíš:"Beze mne nemůžete učinit nic".
Duchovní chudoba je naše lidské vyprázdnění k tomu,abychom mohli být naplněni Bohem a skutečnou pokorou.Bez této chudoby a prázdnoty bychom se ani nemohli opravdově setkat s živým Bohem.
Být jako dítě taky znamená vzdát se očekávání nějakého vrcholného zážitku.
Pro nás vedoucí chval by to mohlo znamenat i to vydat se tomu,co se skutečně děje
i když to není to co jsme si představovali a co se očekává.
Někdo může přistupovat neustále ke chvále s očekáváním nějakého vrcholného zážitku,dokonce si z toho může udělat nějaký "tělocvik","hromosvod" na Boží blízkost,tkzv. "zážitkové náboženství",no a pak když nic neprožije,žádný vrcholný zážitek se nedostaví,tak přichází zklamání-no nebylo to dnes ono.
V tomhle je nebezpečí soběstřednosti,v uctívání nejde o nás a naše zážitky,ale o Boha,On je středobodem!
Chvála a uctívání není nějaká část "zážitkového náboženství."
Taky to může znamenat i to,že nic sami neprožíváme,že jsme najednou neschopní vést lidi ve chvále hlouběji,neschopní vůbec chválit,modlit se,můžeme zjistit,že jsme v temnotě s pocitem opuštěnosti,vyprahlí na místě,kde bychom měli sami dávat - i to může být láskyplný dar z Otcovy ruky,(i když to může znít opravdu šíleně…)
Měli bychom se naučit i to přijímat z Jeho ruky a "nevířit paniku".
Děti jsou mnohem víc důvěrnější,potřebujeme se odevzdat Bohu,se vším.
Potřebujeme mu důvěřovat,ať už se děje,či neděje cokoliv.On je nad tím.
Další věc je,že se to všechno bere v církvi velice vážně,i ta chvála,chybí mi někdy ten rozměr nadhledu,humoru a odpočinutí a vnitřní svobody,ve které chodil Ježíš.
Podívejme se na nejposvátnější okamžik,kdy Ježíš ustanovoval Novou smlouvu a večeři Páně,Jan mu ležel na hrudi,jedli a pili víno,měli čas soukromí a odpočinutí.
Když nahlédneme do evangelií,tak se zdá,že ne vždy byl Ježíš "v rachotě",nějak křečovitě upnutý.
Přijde mi,že církvi se mnohdy podařilo "svázat" Krista do nedělní nudné a vážné postavy,která má na nás vysoké požadavky a očekávání-které stejně nemůžeme naplnit.
Když ale čtu evangelia,tak to vypadá,že Ježíš nebyl vždy tak nudný a vážný a že učedníci nebyli partou profesionálů,kteří by všechno zvládali bravurně,nebo že by si ze všeho dělali až takovou hlavu,nemyslím si,že by ani něco takového Ježíš po nich chtěl,nebo měl nějaké iluze o nich a jejich dokonalosti.V každém případě chtěl,aby byli jako děti.
Pokud se cítíš z této služby unavený a vyhořelí,měl by sis určitě vzít čas na odpočinek.
Vím,že někteří můžete říct,no ale když si vezmu čas na odpočinek,kdo to bude dělat?
A už jsme zase v tom církevním tlaku,kde je většinou neúměrnost mezi potřebami a služebníky.
Buďte svobodní,Boží vůlí určitě není,aby jste byli vyhořelí.Ježíš říká:"Mé jho netíží".
Buďte ve sborech kreativní,je přece tolik možností jak chválit Boha,nebo mu vyjádřit úctu.
Můžete třeba zpívat chvály bez nástrojů,někdo jen začne a ostatní se přidají,je v tom určitá síla,takto společně chválili mniši v klášterech,taky můžete společně předčítat žalmy.
U nás ve sboru byl na návštěvě jeden pastor z Anglie a ten nám ukázal,co praktikují občas oni.
Vezmou si sebou na shromko každý nějaký kamínek a pak ho donesou dopředu a postaví z něho všichni dohromady hromadu (takový oltář Bohu),každý ten kamének je nějaké poděkování Bohu za něco a zároveň takové vyjádření chvály.
Můžete se místo chval jen ztišit a být v tichu,naslouchat Bohu,v jednom žalmu říká David "Ztišením se sluší tebe chválit",nebo se prostě modlit,přijdeme mi,že času společných modliteb v církvi ubývá,stále je shromko zaplněno všemožnými aktivitami a programy!
Můžete vymyslet cokoliv,nebo můžete prostě vynechat nedělní shromko jako takové a mít uvolněnější společný čas,jako měl Ježíš v soukromí s učedníky,bez toho,aby to někoho ze služebníků "zatížilo".
Může to být výborná příležitost si udělat "hody lásky",po vzoru prvních křesťanú.
Ještě závěrem-mám kamarády,hudební skupinu a ti mě vždycky zaujali tím,jak se sami tou hudbou baví,bez nějakých velkých stresů,nároků na sebe,nároků na nějaké veliké očekávání,ať už ocenění druhých,či slávy.Když jsem se jich ptal jak to dělají,že si to vždy tak užívají a jsou očividně v pohodě,která se přenáší částečně i na publiku,tak mi řekli,že si hrají sobě pro radost,že si dělají radost každým hraním a tou muzikou samou,těmi konkrétními písněmi,které se jim líbí,svým přátelstvím které mají a že jim je vlastně jedno jestli hrají spolu na zkušebně,či na koncertě na veřejnosti,nezáleží jim na ohodnocení lidí,jestli se jim to bude dostatečně líbit,nebo jestli se někde prosadí,důležité je pro ně,že se to líbí jim,za ničím se neženou a nic velkého od toho neočekávají,prostě jen se baví,užívají si to a radují z toho.
To mi připomíná ty Ježíšovi děti.
Vždyť já jsem především "Tatínkův" kluk,který mu z lásky hraje písničky a uctívá ho a sám si to užívá.
Taky jsem někde četl "nejlepší hlášku" z jednoho hudebního festivalu,od zpěváka jedné punkové kapely,která mě pobavila:"Kdyby se vám zdálo,že máme rozladěné kytary,tak se vám to nezdá,naše skupina si sem nepřijela ladit kytary,ale zahrát vám" - to je dětská uvolněnost a bezstarostnost,ta vnitřní svoboda,do které nás uvedl Kristus.
Jako kdyby tohle z církve bylo "vygumováno"- uvolnit se a být jako děti,i přesto,že navenek se to tam snaží možná preferovat,ta uvolněnost tam prostě většinou není.Možná,že jste to zrovna Vy,kdo ji tam může aspoň malinko "nalít".
Ať se Vám daří se tomuhle syndromu vyhoření vyhnout,pokud už jste do něj spadli,je tady vždy naděje jednak v Bohu a jednak v tom to řešit,není potřeba vidět všechno hned černě.
Taky ať se Vám daří být jako děti.
Petr

řeka

17. dubna 2015 v 15:04 | Petr Zika

řeka




řeka

nedávno jsem si pouštěl naši starší píseň "řeka",kterou jsme s "jiným rytmem" nahráli už více jak před 10 lety,dlouho jsem ji už neslyšel a musím říct,že mě docela oslovila jak hudebně,tak i textově,doporučuji si ji poslechnout.Některé písně jsou jak kdyby prorocké a "nestárnou"...

https://www.youtube.com/watch?v=WcqW741pAO4

Ať se Vám daří zůstávat s Ním v blízkém spojení.
Petr

Kam dál